Vodarna81 na Blog.cz

Tak už jsme doma, ale toto si nemůžu nechat jen tak pro sebe....

S Moňou jsme sepsaly seznam všech angolských paradoxů, se kterými jsme se osobně setkaly a píšu je semka proto, abych až si jednou náhodou budu stěžovat, že se mi toto nebo ono nelíbí, tak abych se sem podívala a byla vděčná za to co mám a za to, jak v ČR všechno perfektně šlape a tak.

Takže paradox č. 1: délka angolského víza - na ambasádě v Berlíně nám vydali víza na 30 dní, která platila od 5.7. (náš vstup do země) do 5.8. (náš odjezd ze země) - tzn. což je fakticky 32 dní

Paradox č. 2: Lístek na autobus se vydává s datem projede, ne s datem odjezdu. Takže v našem případě to bylo tak, že jsme si šly koupit lístek dva dny předem (pro jistotu) a paní nám lístek nechtěla prodat, prý až den před odjezdem se prodávají lístky. Nakonec jsme ji ukecaly, aby nám lístek prodala, ale datum na pístku bylo to, před naším odjezdem - tudíž den, kdy jsme ani neodjížděly ani nekupovaly lístek...

Paradox č. 3: Z Angoly je zakázáno vyvážet jejich měnu, Kvanza. Asi proto, aby navždy zůstala jedinečnou a nedala se jen tak lehce směnit. Já chytračka jsem ale omylem provezla...

Paradox č. 4: hotel "Ritz" u jeptišek v Kuitu stojéí 100 dolarů za dvoulůžkový pokoj, o co větší bylo naše překvapení, když jsem večer zjistila, že neteče ve sprše voda a ráno, že se po podlaze prohánějí 7 cm švábové

Paradox č. 5: lidi mají potíže s počty... Když jsme vyrazily z Luandy autobusem do Kuita, tak asi po 7 hodinách jízdy se autobus pokazil. Ptaly jsme se proto spolucestujících, jak daleko jsme asi od Kuita, tak nám řekli, že daleko. Sdělili nám, že vzdálenost mezi hlavním městem a Kuitem je asi 450 km (ve skutečnosti je to 732 km), a že jsme zatím ujeli cca 200 km. Bylo nám hned jasné, že tu něco nehraje...

Paradox č. 6: 6 malých vajíčet za 40 korun (v přepočtu), no to je prostě vrchol, přitom by bylo celkem jednoduchéchovat slepice...

Paradox č. 7: majitelem Unitelu a Movicelu (=jediné dvě "soukromé" společnosti provozující mobilní sítě) jsou příbuzensky svázáni s prezidentem, takže de fakto sám prezident je majitelem obou společností...

Paradox č. 8: na všechny projevy nemoci, které zde chytneš (kašel, rýma, průjem, zácpa, teplota), dostaneš vitamin B a antimalarika - preventivně

Paradox č. 9: po příletu do země mě můj operátor T-mobile překvapil smskou "Vítejte ve Švýcarsku"

Paradox č. 10: tak t už nás nic nenapadlo, ale bylo by hezké, kdyby ano....každopádně nás napadla různá vtipná přirovnání, tak abych je měla nadosmrti při ruce a až začnu "marinovatět", tak si na ně vzpomněla...

Spolehlivý jak internet v Angole = nevíš dne ani hodiny, kdy se co po****

Luandský systém/ Angolský model = ultrasupermega zmatek a chaos

Je to dobrý jak funge = něco pěkně něchutného

Rychlejší než Movinet a Unitel dohromady = dva internetoví provideři, jejichž nabídla rychlosti internetového připojení je prostě k "nezaplacení"

Jsem tady za trest, jak Číňani v Angole = v rozvoji infrastruktury a stavitelství vedou hlavně čínské firmy, které mají své čínské zaměstnance (všechno v Angole postaví Číňani a až se něco pokazí a Číňani tam nebudou, tak to nikdo nezvládne opravit..); z doslechu máme informace, že někteří Číňani jsou v Angole za trest na nucených pracech

Čteš jak Elsa = jo, sice máš ukončené SŠ vzdělání, ale trivium nezvládáš... :-(

Tak poslední pozdravení a za týden už se potkáme doma. Musím říct, že se docela těším na ten pořádek a klid v naší malé centrálně evropské republice. Za oknem nám právě řve soused, kterému se nelíbí rodinné vztahy, čekáme každou chvíli, kdy dojde k nějakému násilí, někdy je tu docela vzrůšo. Tak jak jsem doma odvážná zavolat na řvoucí sousedy policii či jiný orgán, tady se bojím vytáhnout paty z domu, abych taky náhodou jednu nedostala J. Určitě se mi bude hrozně moc stýskat po zdejších dětech, ty jsou zlaté. Zdejší děti jsou hrozně umazlené, jednak to bude tím, že jsou rády, že mají bílé kamarádky a druhak to bude nejspíš tím, že tu prostě nejsou zvyklé na "přehnanou" péči rodičů, kteří by se jim aktivně věnovali a rozvíjeli jejich osobnosti od nejútlejšího věku. Co tak pozoruju, tak děcka vyhodí mamina ráno ven a večer si je vykoupe a dá spát, v případě, že je třeba, dostanou v průběhu dne něco najíst a když musí do školy, tak jdou ještě do školy. Často rodiče své děti využívají jako pracovní sílu, někdy to jde až tak daleko, že je neposílají do školy. Hodně se to prý děje u dětí, které žijí v náhradní rodině, když jim n důvodu války nebo nějaké nemoci zemřeli rodiče (nebo především matka). No, životní podmínky jsou tu prostě hodně drsné, ale i tak jsou děti pořád usměvavé a veselé. Jsou to fakt zlatíčka, takže se není čemu divit, když se bude stýskat.

Víkendový výlet za krokodýly svůj primární účel sice nesplnil - krokodýly ani jinou africkou divou zvěř jsme neviděly, ale i přes to byl naprosto famózní. V sobotu brzo ráno jsem jela sama (Móňa hrozně dřela doma, je to holka workoholická ) s dalšími Čechy z Kuita do Cuemby. Je to takové menší městečko cca 170 Km od Kuita. Vezl nás naštěstí zdejší řidič, znalý poměrů a cest, takže průměrnou rychlostí tak 60 km/h jsme se po skoro čtyřech hodinách dohrkotali na místo. Žaludek se mi za to dopoledne obrátil tak 10x kolem své osy, snídani jsem párkrát cítila až v krku, ale záklopka fungovala a vše skončilo bez významnějších společenských fau-pax.

V Cuembě mají svůj projekt PIŇáci (People in need = Člověk v tísni). Postavili tam dvě školní budovy, které očividně neplní svůj účel (jsou tam úplně prázdné místnosti…), dále tam založili a místním předali agrární centrum, které živoří na pokraji zániku. V době našeho příjezdu mělo být v agrárním centru 50 kačen, ale ať jsme počítali jak jsme počítali, vždy jsem se dobrali jen číslo 37. Mimo skomírajících projektů je však v Cuembě jeden úžasný skvost, který naštěstí lidská ruka nemůže ovlivnit. Mají tu překrásné vodopády, první a asi poslední nádherný přírodní úkaz, který se mi v Angole podařilo vidět. Vodopády nám hučely u domečku, ve kterém jsme přespávali a vůbec celé okolí městečka bylo tak příjemné, že jsem se cítila jak na italském venkově (nebo možná portugalském, ale tam jsem nikdy nebyla). No prostě "romantika hadra". Večer jsme si udělali ohýnek a zjistili, že místní dřevo eukalyptů i když je vysušené jako troud, tak skoro vůbec nehoří. Pro místní je to vlastně docela dobře, protože jak tu všechno bezhlavě vypalují, tak v období sucha by tu taky jednou mohlo všechno lehnout popelem, kdyby tu byly jiné dřeviny, takto to rychle rostoucí eukaliptus jistí. Každopádně fotky z Cuemby budou asi víc vypovídající, než moje bláboly.

Další veselou věcí, která nás už tři týdny zaměstnává je akce Fido. Fido je náš pes, je srandovní a zvláštně rostlý, ale když jde se mnou po ulici, tak mají všichni místní respekt, že jsem "branka" (bílá), kterou poslouchá pes!!! Fida si tu vyšlechtila Klára, která usiluje o jeho převoz do ČR. Není totiž jisté, jak tu po našem odjezdu skončí. Místní mají dost drsný přístup k životu lidskému a brutální přístup k životu zvířecímu. Není jisté, jestli tu bude náš projekt a český zástupce i příští rok a co s Fidem? Je naučený, že každý večer dostává nažrat, je pravidelně očkovaný a odčervený a teď ho tu máme nechat? Někteří místní nemají tak komfortní životní podmínky jako náš pes (to jsou ty evropsko-africké paradoxy…). Pokud jej tedy neodvezeme, tak je jeho budoucnost nejistá. Odvoz ale závisí na serologickém vyšetření jeho krve 4 měsíce před jeho fyzickým příletem do ČR. Takže naším úkolem bylo odebrat Fidovi krev a pak nějak (máme super popis z mejlu) získat po sedimentaci sérum. Jaké však bylo naše překvapení včera, když nám na veterině řekli, že pes je moc chlupatý a tlustý, a že žádnou krev nemá!!! Pes bohužel tlustý není, akorát prostě ještě zdejší pracovníci veteriny nikdy neviděli dobře živené zvíře. Dále jsme pátrali po příčinách nezdaru a zjistili jsme, že na zdejší veterině není jediný veterinář…pracují tam zootechnici a nějací inženýři, ale ti žílu s krví prostě nenašli. Takže následná akce s převozem biologického materiálu čeká možná další Čechy a Češky, kteří postupně opouštějí Kuito. Necháme se překvapit, říká se, že si tu dokonce jeden Čech odvezl i Angolanu za ženu, tak my toho čoklíka přece taky musíme zvládnout, no ni J? Vždycky říkám, hledejte spřízněné duše (jak zvířecí, tak lidské) doma, protože nejsme zrovna cizincům (psím i těm lidským) otevřená a "všechnypřijímající" země. Takže za týden zdar a s heslem: "všude dobře, doma nejlép ".

Zdravím,

co nového u nás na jihu ve studených krajinách (pro všechny, kteří se budou divit, že nejsme opálené, když jedeme z Afriky: je tu období sucha a jakoby naše zima. Roční období se hodně zjednodušeně řečeno střídají podle toho, na které se nacházíte polokouli, takže když jste v našem létě na té jižní, tak je tu zimní roční období , teplota vyšplhá cca max. na 25 stupnu a tim to hasne, sluníčko moc dlouho nesviti a brzo se stmívá - jako u nás v zimě)?

Tento týden jsem chodily do škol, byly jsem ve dvou a bylo to opět šokující. Měla bych si už po těch pár týdnech zvykat, ale když já jsem rozmazlený spartek, co si prostě nejspíš až doposud nevážil toho, co měl. Jinak si ty svoje šoky ze zdejší reality nedokážu ani vysvětlit. Jediné, co mě těší je to, že si myslím, že stejně v šoku by byl asi úplně každý z Vás, kdo tohleto čtete (a fotky v galerii prostě nemůžou přenést ten zážitek...no, přiznejme si, že fotograf moc dobrý nejsem, navíc foťák taky není žádný dělo).

Škola v centru Kuita byla moc krásná (ve srovnání se školami mimo centrum). Uprostřed dvorku měli studnu s vodou, a kolem tohoto atria byla postavená budova se třídami. Každá třída byla docela malinká, na české poměry opravdu pidi a přes to se tam tlačilo zhruba 50 dětí. A tyhle děcka mlčely a poslouchaly paní učitelku!!! Do školy tu lidi chodí ráno (to chodí menší děti), pak je další směna zhruba na jednu hodinu a dospělí, kteří si kvůli válce nedodělali vzdělání chodí do večerní školy. Některé školy fungují jen ráno a odpoledne. Každopádně to fakt není kec, když ty rozvojové agentury Charitní projekty tvrdí, že děcka chtějí studovat. Ony mají opravdu zájem, chtějí se učit číst a psát, ne jak ti šklebáci u nás, ze kterých je učitelka často zralá akorát na psychiatra. Ale to je asi tou civilizací, která si nějakým způsobem vybírá svou daň. Výuka probíhá frontálně, nikdo nevymýšlí, jak extra a speciálně by děti zabavil a stejně "hltají" každé slovo toho člověka před tabulí (a to jsme tajně nakukovaly i přes okno, takže to nebylo naší přítomností, že by všichni přišli o řeč). Do školy v centru chodí 3611 žáků a učí je 96 učitelů. Nejmladším dětem je 5 let (mají povinou předškolní třídu) a nejstaršímu studentovi je 48 roků. Dneska jsem byly ve škole ve slumu, to bylo ještě trochu víc výživné, než škola v centru. Škola na okraji města měla budovu jen jednu (přízemní, půdoris cca 5 x 15 metrů ), ale tato budova byla spíš místností, která byla sborovnou, kanceláří a ředitelnou v jednom. Děcka si samy přinesly svoje židličky a učily se před školou na místě, kde se zrovna podařilo učiteli dobře pověsit nebo opřít o nějaký klacek tabuli (černá okousaná deska, na kterou se dalo psát zbytky kříd). V téhle škole bylo jen 1500 dětí a 48 učitelů. Výuka probíhala jen na dvě směny, ráno a odpoledne. Je naprosto běžné, že učitelé jsou jen o pár tříd napřed před studenty, když tu má někdo dokončené základní vzdělání, tak klidně může jít učit..., protože na rozdíl od těch v lavicích zvládá abecedu (ale nikde není řečeno, že umí plynule číst). Například někteří naši zaměstnanci sice mají střední školu, ale se čtením mají větší problémy než děcka ve druhé tříde (v ČR). Naštěstí se tu rozjela celkem slušně reforma školství a ve srovnáním s tempem v ČR, to tu mají celkem našláplé, takže snad to brzy (za několik desítek let) bude lepší. Aspoň aby se měly děcka kde schovat, když bude období děšťů. Teď kolikrát musejí domů, když prší, protože by byly uplně na kost promoklé...

No a všechno tohleto je z velké části zapříčiněno válkou, která se tu táhla X roků. Příčin je samozřejmě dalších 10 tisíc, ale tahle je taková bohužel do očí bijící.

Další věcí ,která mě tu nepřestává konsternovat, je politické zřízení nápadně připomínající náš východoevropský, sovětský, kubánský a bůhvíjaký komunismus (někteří to přirovnávají v čínskému vzoru). Mluvím jen o věcech, které můžu zažít, nejde o žádné hluboké filozofie. Tak například výše nezaměstnanosti není zjištěna, ale skoro to vypadá, že kdo by makat "chtěl", ten místo dostane. A na to ti současní komunisti taky rádi vzpomínají, jak nebyla žádná nezaměstnanost... Ale ta nezaměstnanost byla vykoupena tím, že jeden něco dělal a další dva mu u toho zpívali (prý je to takto na Kubě, jeden balí doutníky a dva mu k tomu zpívají ). Šla jsem na poštu poslat pohledy, jedna paní odlepovala známky z perforovaného papíru, druhá paní je olizovala a třetí je lepila na pohledy a ještě vypadala, že si u toho neví rady. No v mém zrychleném světě (jsem trochu zbrklejší, než je běžné) jsem to trochu nepobrala a po pěti minutách nevěřícného hledení na ty tři grácie a oznámkování jednoho pohledu z devíti jsem musela odejít, jinak bych jim to s hysterickým rykem vyrvala z ruk a za pět vteřin si to olepila sama... Takže přátelé, mnohým z vás jsem pozdrav sice poslala, ale jestli tam ty tři krasavice lepí známky ještě doteď (čemuž bych se nedivila), tak čekejte spíš vánoční přání. Takže já nevím, ale asi lepší nějaká ta nezaměstnanost než umělé zaměstnávání lidí, kterým se makat nechce...otázkou zůstává, co se sociálními dávkami, ale to by bylo na delší traktát (spíš jsem chtěla nastínit jen to, že každá mince má dvě strany), takže dneska toho raději už nechám a ozvu se zase za týden. O víkendu bychom měli jet na venkov k řece, kde jsou krokodýli, takže jsem zvědavá, jestli je na těch zvěstech něco pravdy a jestli je šance aspoň nějaké exotické zvíře uvidět (mami neboj, prej tam ty krokodýly viděli už hodně dávno a já nevylezu z baráku ani z auta, budu pozorovatelem z bezpečné vzdálenosti a budu moc opatrná). Pa

Můžeme se těšit zase domů a na to, že se vy (primárně maminky) budete těšit na nás, že? Poslední týden probíhal dost hekticky. V pátek jsme šly omrknout zdejší domov důchodců, který je celkem promakaný na to, že tu jinak nic moc nefunguje. Důchodci (lidé, kteří jsou staří, což je naprosto raritní, protože většina populace je tu do 24 let, my s Móňou jsme tu za staré vykopávky…) byli většinou prý posbíraní po válce na ulicích Kuita a okolí a jsou to lidé, kteří vůbec nikoho nemají, všechny příbuzné jim vzala válka. To musí být mazec, vzhledem k tomu, kolik tu má každý dětí a sourozenců atd. Tak tito důchodci jsou sesbíraní do 10ti domečků a každý domeček má 3 ložničky a obývák a koupelnu s WC, celkem tam žije kolem 40 lidí. Největší problém je hygiena, babičky a dědové se nechtějí mýt (voda je moc studená), a proto jim sociální pracovníci (v čele s energickou paní ředitelkou) každý den dokola omílají, jak je důležité nebýt špindíra. Většina stařečků neumí portugalsky, takže na sebe pokřikovali podivné hlášky v Umbuntu (podobnost s OS čistě náhodná), po chvilce jsme se ty hlášky naučily taky, takže jsme dělaly důchodcům neskutečnou radost, když jsme na ně vyhrkly "wuoalali" aby nám mohli odpovědět "dalale". Jeden dědeček dokonce mluvil jen jazykem kterému nikdo z pracovníků ani klientů domova nerozuměl, ale děda vypadal spokojeně… Hodně důchodců nemělo končetiny a byli různě pokřivení, i přes to byli hrozně usměvaví. Až budu jednou náhodou protivná stará bába, připomeňte mi, ať si vzpomenu na angolské důchodce…

Víkend jsme výletovali. V sobotu jsme se vydaly za Vaškem do Cataboly. Je to dědina asi hodinu cesty od nás a mají tam svůj velký projekt zemědělci ze Zemědělské univerzity v Praze. Podobně jako všechny zdejší rozvojové projekty se i tento nachází ve stavu hluboké deziluze a nejisté budoucnosti, ale to je osud… Po cestě z Cataboly nám zemědělec Vašek osvětlil, že všechny cesty z Cataboly vedou do Kuita a i nás o tom prakticky přesvědčil, protože jakoukoli "zkratku" jsme vzali, vždy nás to vyhodilo na hlavní do Kuita . Asi to bude mít nějakou souvislost se zaminovaným územím, které je všude kolem, takže prakticky vzato tu ani moc sjízdných cest není, tudíž všechny vedou do jednoho bodu. Vašek nám taky vysvětlil, proč je všude tolik spálené trávy. Lidi jsou tak poblblí z války, že jsou prostě zvyklí pálit trávu kolem cest (a všude, kam se dostanou proto), aby vypálili nepřítele nebo aby našli ukrytou zvěř, kterou budou moct sníst. Bohužel pro ně všechnu divokou zvěř už snědli, ale tento divný zvyk jim zůstal. Když se koukám na demografické a vzdělanostní ukazatele, tak je tu jen malá skupinka starších a vzdělaných lidí kteří povětšinou hrabou prach z nerostného bohatství (ropa a diamanty) pro sebe a většina negramotného a mlaďounkého obyvatelstva na ně doplácejí hladem a bídou. Severokorejští doktoři v Cuembě jsou prý ze situace v městečku zoufalí, děcka jí jen ten jejich funge (mouka s vodou), mají nafouklá břicha a výživu žádnou. Když nám přestal fungovat internet, tak nám jeden zaměstnanec jisté telekomunikační společnosti řekl, že majitele nefunkčnost sítě netaknuje už proto, že je náhodou majitelem i druhé zdejší sítě, která poskytuje připojení, takže nefunguje-li jedna, bude fungovat o to víc druhá.

Ale dost už stížností, je to tu prostě mazec. V pondělí jsem byla v leprosáriu. Tam léčí lidi s leprou, to je taková nemoc, kterou známe jen z dějepisu a z nadávek. Bylo to zajímavé, lidičky ubytovaní v růžových domečcích (mj. většina budov patřících státu má růžovou barvu), kterým chyběly kousky končetin, ale jinak byli v cajku. Všichni obyvatelé leprosária měli nepřenosnou formu lepry a většinou už jen zahojené rány, které si různě máčeli v léčivých vodičkách a tak nějak se pokoušeli dožít. Zajímavé bylo, že tam žily celé rodiny i s malými dětmi. Otevřenou formu lepry tam snad neměl nikdo, tedy zatím na sobě nic nepozoruju. Móňa zůstala doma, přeci jen ji víc berou ty školy než sociální služby.

Jo a ještě nesmím zapomenou na jednu kuriozitu: Angola a rodinné vztahy. No tak na to by se dala napsat disertačka. Myslím si, že chlapi se tu mají královsky a ženské jsou dost vykořisťované, ale to je jejn z toho mála, co jsem vypozorovala nebo vyslechla. Říká se, že v některých oblastech zůstalo po válce na jednoho chlapa 4 ženské. Možná proto to tu ti chlapi mají tak nějak dobře zařízené. Všeobecně se ví, že každý chlápek má ženských hned několik a je to naprosto veřejně tolerované, je to takové křesťanské mnohoženství. Divila jsem se, že tu je hodně věřících a nikde žádné svatby. Mají tu ve zvyku udělat oslavu na apresentacao, to znamená že se dva nastěhují do jedné domácnosti. Pak mají tzv. pedido, to je něco jako naše zásnuby, ale slaví to celá široká rodina. Nevěstina část handluje u ženich dary a prachy za nevěstu. To tu má pár lidí. Ke svatbě (casamento) jako takové tu nedojde skoro nikdo. Náš soused (20 let, 1 dítě) tvrdí, že svatba je konec života, že to by dělal jen blázen . Hodně často se stává, že ženská prodává na ulici nějaké zboží (ovoce, zeleninu, boty, oblečení), které mj. nosí povětšinou v obrovských lavórech na hlavě a na zádech má ještě zavěšené nemluvně. Když přijde domů s výdělkem, tak ji o něj dobrovolně nebo nedobrovolně manžel obere a propije (alkohol a cigarety tu jsou nepochopitelně levné, hodně lidí doslova chlastá, ale skoro nikdo nekouří). Ženská je ráda, když nedostane pár facek. Když se ale stane, že otěhotní mladá holčina, což je taky na denním pořádku, tak to není žádná velká pohroma, o dítě se postará maminka nebo nejbližší příbuzenstvo v případě, že holka ještě musí chodit do školy. Nebo se taky nic hrozného neděje, když si "bebe" vezme s sebou do školy. No a jak tu mají těch dětí hodně, tak je naprosto normální, že se předškolní děti starají o své batolecí sourozence a všechno tak nějak funguje. A my furt přemýšlíme kdy dostudujeme, kdy se zabydlíme, kdy uděláme tu kariéru a další nesmysly. Angola mě prostě asi nepřestane překvapovat.

A tento týden jsme přežily celkem úspěšně, až na nějaké ty rýmičky a kašílky se to dá v pohodě zvládat. Tak ale abych začala něčím zajímavým. Je toho hodně… Tak začnu tím horším a budu postupovat k hezčímu, jo??? Jako Komenský J.

Jestli hodnotit hygienické podmínky v Angole od jedné do pěti jako ve škole, tak tato země má minimálně - 7. Jako větší špínu, bordel a nepořádek jsem nikdy nikde neviděla, a to si myslím, že jsem už viděla hodně. Přežít to tu může opravdu silný jedinec, proto mě tato africká zkušenost pouze utvrzuje v přesvědčení založeném na předpovědích nějakého pana Darwina. Pohřbů je tu hodně, jeden jsme už taky viděly, našim animátorům neustále umírá někdo z přízně. Bohužel lidi umírají na naprosto banální choroby. Hodně jich taky přemůže malárie, která naštěstí nemá své období, je zima (tu v Kuitu bylo dnes tak cca 15 stupňů, fakt kosa..). Na ulicích jsou běžně poházené odpadky, protože nikde nejsou odpadkové koše nebo popelnice. Sem tam městem sice projíždějí popeláři (AmbiAfrika), ale lidi jsou na tu špínu tak navyklí, že jim připadá naprosto normální odhazovat odpadky doslova jak jim "odpadnou od huby". Takže působím za exota, když mi vypadne papírový kapesník a já se pro něj zohnu, abych ho odnesla domů do odpadkového koše (= igelitová sáček, který čeká až někdy přijede auto AmbiAfrika). Potrubí kanalizace je úzké, proto i veškerý papír z WC ukládáme pečlivě do igeliťáku a čekáme až někdy někdo ten igeliťák odveze (, ale to je běžné i v jiných vyspělejších zemích). Takže hygiena není o případných službách, ale o tom, co se jsou lidé schopni naučit a akceptovat, potřebovali by fakt trochu zpřísnit… Myslím si, že by nebyl problém uklidit své okolí, ale jim se asi nechce nebo jim to připadá naprosto zbytečné. Faktem je, že co rozčiluje bláznivou Evropanku, nechává klidného Angolana chladným…, nejedná se tedy jen o špínu/čistotu, ale i o včasné příchody, tekoucí vodu, elektřinu…prostě všechno, co nám připadá tak naprosto přirozené a bez debat. Nikdy před tím bych nevěřila, jak happy budu, když poteče voda, bude fungovat elektřina a pofachá internet ve stejný den či nedej bože hodinu, člověk si ani neuvědomuje, co tam na severu všechno máme, přijímáme to naprosto samozřejmě… A když neteče voda, to si teprve uvědomíte, kolik máte spotřebu, když si každý kbelík musíte napumpovat J. My to tu berem jako vtipnou zábavu a aspoň nějaké fitness, ale když se zamyslím, že pro ty lidi tu je to denní chleba, tak se jen utvrzuju v tom, že není opravdu si proč stěžovat. Takže se tu učím trpělivosti (nemá smysl spěchat, když nic nefunguje a vše je proti vám), nadhledu (když už vás to štve, tak si z toho musíte udělat legraci, jinak je to na budku) a portugalštině (hodiny angličtiny jsou pro mne hodinami portugalštiny, protože studenti mi překládají a tak si recipročně pomáháme).

Další zajímavou věcí je politika. Vládne tu jedna politická strana MPLA, která byla zvolena "demokraticky" cca 80-ti% hlasů. Veškeré řízení je přísně centralizované a prezident je majitelem všeho, skoro se zdá, že i všech občanů. Lidé se nechtějí bavit o politice. Mají prý strach. Když je pochod strany, tak se všichni bojí, aby nebyly nějaké pouliční potyčky a nezačaly zase ozbrojené konflikty mezi lidmi. Lidi jsou tou dlouhou válkou (cca 40 let) vyčerpaní. Každý v mém věku má celkem živé vzpomínky na válku, ta je tu vidět taky všude kolem - rozmlácené baráky, protetické pomůcky pohozené na ulici, jizvy na mladých holkách, vojáci, policajti a různí týpci v uniformách jsou všude. Iris říká, že když byla válka, tak nejhorší bylo ticho, tos prý pak nevěděl, odkud na tebe střelí, když jsi náhodou byl dost blázen a vylezl na ulici… Celkem chápu, že ti lidi tady už chtějí klid, tak se bojí cokoli proti komukoli říct, protože lepší takto, než jak to bylo dřív. Obchody jsou tu vybrakované. Když bych to shrnula, dal by se určitě velmi jednoduše napočítat počet druhů zboží v regálech. Aspoň nemáš problém, co si vybrat, že? 30% obyvatel Angoly žije pod hranicí 1 USD na den. A přitom je tu tak draho… 1 kg mraženého kuřete 86 Kč, konzerva tuňáka 26 Kč, 1,5 l balené vody - 20 Kč, 200 g máslo 69 Kč, 0,5 kg rajčat 35 Kč, 1 ananas 40 Kč… Nechápu, jak tu můžou lidi přežít. Hodně tu jedí funge, což je speciální (kukuřičná) mouka s vodou, je to taková knedla, která chutná jako hustá tuhá krupicová kaše - no, co si budem říkat - dobré to není… Radka říkala, že k nám dříve chodila paní na úklid a vařit, za měsíc si takhle u různých lidí vydělala 10 000 KVZ = 1727,- Kč. Při cenách, které tu jsou, není divu, že musejí místní jíst jen tu tuhou knedlu…Čokoládu v obchodech prý už dlouho neprodávali, proto nám děti i animátoři málem utrhli ruce, když jsme jim čtvereček nabídly. Školství a zdravotnictví je tu zdarma. Učitelé na 1. stupni mají jen 10 tříd školní docházky a už učí (tak, čtení, psaní zvládnou, že?) , ve zdejší nemocnici bych spíš něco chytla než se vyléčila…velmi rozvojové… Benzín je tu levný, jestli jsem to správně pochopila, tak je to cca kolem 10 Kč/l. Aut a hlavně motorek tu jezdí požehnaně. Pravidla silničního provozu jsou pro mnohé sci-fi, proto je celkem adrenalinové dobrodružství přecházet hlavní ulice pěšky. V Angole prý umírá nejvíc lidí na dopravní neštěstí v celé Africe, takže i na chodníku si dáváme raději bacha, kdyby to někdo neuřídil. Auta tu jezdí pěkná, hodně terénních, protože na podmínky nezpevněných cest je to rozumnější varianta. A když si tu místní umývají svoje vymazlené vozy, tak je to známka toho, že teče voda (a není to vtip…), takže vždycky valíme domů napustit džbery, abychom nemuseli moc pumpovat (stejnak se napumpujem ažaž). Silnice jsou pěkné. Když už je asfaltka, tak fakt stojí za to, problém je, že často asfaltka po pár kilometrech končí a pokračuje nezpevněná cesta (tak jako na mnoha místech Islandu nebo Zélandu, takže žádná rozvojová novinka). Srandovní je, že dopravní infrastrukturu tu budují Číňani. Když jsme letěly s Monikou z Dubaje, tak v letadle s náma bylo cca 15% Afričanů, 80% ožírajících se Číňanů a my dvě, jedna Ruska a myslím ještě jeden chlápek světlejší pleti. Jo, tak ta cesta byla taky výživná - plivání, prdění a absolutní zmatenost Asiatů byla naprosto vražedná kombinace. Personál letadla měl co dělat, aby udržel dekorum… Když kapitán rozkázal při přistávání "připásat", začali Číňani hromadně zdrhat ze sedaček, otvírat přihrádky na příruční zavazadla - totální panika. Jenže silnice jim tu staví moc pěkné, to se zase musí nechat, cestování letadlem také určitě za pár let vybrousí do dokonalosti.

Přes všechny, pro nás zdánlivé komplikace, jsou tu lidi veselí a usměvaví. Nejsou ve stresu a tak nějak berou ten život jak jde. Takže co dodat - mohli bychom se zase třeba trochu inspirovat, že?? Pode ser J.

Zdravím srdečně z jižní polokoule!!!

Konečně jsem se na chvilku dostala na internet a nabrala dostatek sil, abych napsala, že "všechno je v cajku". Cesta do Kuita nám trvala přesně 58 hodin. Bylo to hodně náročné a ještě teď jsem trochu mimo (i když to je možná celoživotní diagnóza..).

V pondělí jsme vyrazily s Monikou z Prahy (hl. město ČR), v úterý jsme vyrazily z Dubaje (velke mesto Spojenych ar. emiratu) a ve středu jsme do našeho cíle vyrážely z Luandy (hl. město Angoly). Poslední třetina cesty byla asi největší legrando. Jely jsme místním busem přes pěkný kus země do místa určení. Podle našeho kvalifikovaného odhadu byla cesta dlouhá cca 800 km, podle kvalifikovaného odhadu místních to nemohlo být víc jak 350 km… V autobuse s námi kromě mnoha domorodců jelo také několik slepic v úložném prostoru pod busem (se divím, že to přežily), pak asi 20 malých dětí a my dvě, nechutně bílé tváře. V průběhu cesty si chlapi poctivě vypalovali červa, děti poctivě plakaly a kakaly (do plínek), takže po chvíli byl ve vzduchu zajímavý mix vůní. Řidič jel, jakoby nás někde ukradl, ale silnice byly většinou celkem dobré (myslím si, že se fakt musíme za tu D1 stydět, ta je na tom hůř než zdejší cesty). Po devíti hodinách zběsilé jízdy pralesem, stepí a divočinou řidič svoji štaci ukončil uprostřed pustiny, zavařil motor, došel mu olej a já nevím co ještě. Čekali jsme na "mekaniko". Čekání jsme si zpříjemňovaly nevázanou konverzací v portugalštině s místňáky, kteří si nás tak oblíbili, že nám nechali i hlídat své pokakané děti. Jednoho staršího, střízlivého a milého muže jsme naučily několik nezbytných frází v češtině a ženy v zadní části autobusu jsme poopravovaly v jejich lámané angličtině. Prostě "doš profesora" jako vyšité J. Závada na autobuse byla po dvou hodinách vyřešena příjezdem nového autobusu a zuřivým stěhováním zavazadel. S čtyřhodinovým zpožděním jsme se ve středu večer dopravily do Kuita, kde zůstaneme 5 týdnů.

Náš domeček je v centru města a je hlídán zuřivým hlídačem (o tom, že je zuřivý máme možnost se přesvědčit každou noc, kdy společně s kámoši z ulice nelítostně vyje). Hlídač Fido je největší simulant a žebrák, ale taky je to nejroztomilejší pejsek v širokém okolí. Taky tu máme kočku, Smraďocha a motorku značky Keweseki. Domeček je na místní poměry luxusní 4 + 1 a bydlíme tu s českou koordinátorkou Radkou a s angolskou koordinátorkou Iriš. Zajímavé je, že naši domácí (lidi, kteří ten barák pronajímají) sami bydlí na dvoře za domem v malinkaté chýši bez jakýchkoli vymožeností civilizace. My jsme buržousti - teče nám sem tam z vodovodu studená voda (pokud voda neteče, tak máme vedle baráku pumpu, kam chodí všichni místní, protože vodovod doma nemají), máme v baráku elektřinu (i když minulý týden prý nefungovala…), kuchyň je vybavená ledničkou, varnou konvicí (takže můžeme mít i teplou vodu) a plynovým vařičem. Největší zhýralostí je semtam fungující přístup na internet (pokud internet nefunguje, musíme navštívit ještě větší buržousty než jsme my, a to je organizace Člověk v tísni).

Včera jsme se seznámily s dětmi z našeho dvorku za domem, pak jsme taky zašly do jednoho z "džang", kde pořádají volnočasovky vyškolení angolští animátoři. Byly jsme navštívit sociálně-pedagogický kabinet a taky ty Tísňáky, abychom věděly, kam za přístupem k informacím, když nám nebude fungovat net.

Děti jsou tu naprosto boží, plán "jak si přivézt Angolátko" sice asi neklapne, ale i tak si to moc užívám. Jsou z nás trochu u vytržení, protože jsme tak divně jiné, pořád by se chtěly mazlit, držet za ruku a jen tak na nás koukat. Menší děti, které nikdy nikoho tak divného neviděly z nás mají někdy trochu hrůzu (se jim ani nedivím..). Dneska odpoledne budeme mít hodinu angličtiny pro starší místní omladinu a taky musíme pořádně promyslet a vytvořit plán veškerých našich činností. Máme toho hodně před sebou. Budeme tu učit angličtinu, taky pár hodin češtiny (doufám, že kolegové ze SOZE helfnou nějakou radou…), musíme připravit nějaké nové aktivity pro děti a namotivovat animátory novinkami z Evropy J, no a hlavně musíme zkoumat, bádat a zjišťovat možnosti, limity a způsoby našeho českého projektu. Takže žádná dovolená, ale i tak předpokládám, že tu tak nějak naberu nové síly do všeho, co mě čeká zase zpět doma.

Adeus, písnu zase za týden. *M*

Zdarec všem!!!

Děcka, abyste se všichni tak moc neptaly, co mi to zase "hráblo", tak posílám pár odkazů na akci, jíž jsem se stala skoro až náhodou součástí. Do začátku sprna, pokud se zadaří a budou nám bohové náhorní plošiny přát a poskytnou nám dostatečnou dávku elektřiny a internetového připojení, vás poinformuju o životě v hodně moc rozvojové zemi. Kdo chce, ten si počte, kdo nechce, nechť prohlédne aspoň foto, protože ta budou rozhodně nádherná (bude tam moc krásných dětiček a já ).Takže toto aspoň ve zkratce.

Kam jedu? země Angola, provinci Bié, město Kuito (hlavní město provincie, cca 1 mil. obyvatel; jedno z nejvíc poškozených míst občanskou válkou: http://www.gnn.iway.na/PS%20Angola%20Kuito.htm)

Kdy? cca 4.7. - 8. 8.

Proč? protože to bude velký dobrodrůžo, no nééé???

Jak se těším? moooooooooooooooooooooooooooooooooc

Rozvojové projekty v Angole:

http://www.angola.cz/projekty.html

Info z Masarykovy univerzity:

http://info.muni.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=2111&Itemid=89

http://www.ped.muni.cz/aktuality/projekt-v-angole/

http://www.ped.muni.cz/wsocedu/kmv/index.php?q=taxonomy/term/46

O projektu v médiích:

http://www.lidovky.cz/studenti-masarykovy-univerzity-uci-v-angole-jak-si-hrat-s-detmi-pwb-/ln_domov.asp?c=A090915_175432_ln_domov_tai

http://zpravy.rozhlas.cz/brno/zpravodajstvi/_zprava/studenti-brnenske-masarykovy-univerzity-budovali-v-angole-centrum-pro-socialne-znevyhodnene-deti--279992

Brněnský projekt pro Afriku:

http://www.drogy-info.cz/index.php/info/monitor/domaci_media/2006/vyber_z_domaciho_tisku_2006_10_23#monitor3

Takže tenhle víkend se nesl nějak v duchu veselého popíjení a lehkého opíjení. Asi už pomalu trénuju na dom, protože se bojím, aby mě pak jeden půllitr zlatavého moku nepoložil na kolena jako včera par skleniček Martini (dneska ráno mi bylo hrozně zle). Minulý týden jsem úspěšně zakončila konferenci a v pátek večer jsem už valila na dlouho avizovanou schůzku s chlápkem od novin:-). No, pán tu vydává 14-denník pro české emigranty a přistěhovalce. Asi ho nějak napadlo, že budu zajímavým objektem a vyloudil na mě rozhovor i s fotkou. Takže přátelé, podpisy po příletu na letiště rozdávat nebudu, ale u Pavouka 6.9. proběhne autogramiáda.

Včera jsem zašla s Czech language group na typicky české BBQ. Bylo to fakt veselý, na jídelníčku byli opékané špekáčky, br. salát, znojemské okurky, Plznička atd. Lidi, se kterýma jsem se na tto akci potkali byli různí. Někteří děcka emigrantů z 68, jiní emigranti z 70., 80. let další současní přistěhovalci za štěstím. Nejlepší byl však organizátor této skupiny, který byl z Číny. Normálně zakladatel "czech language group" v Torontu je Číňan. Prý byl kdysi na Slovensku a v Čechách a tak ho to tam okouzlilo, že se začal učit slovensky a teď mluví líp než někteří emigranti 2. generace. Mazec! Party se nám nějak rozjela a do pozdních hodin jsme pokračivali ještě v restauraci Praha.

No a dneska jsem jen odpočívala. Měla jsem mít nějakou schůzku, ale to se přesunulo na zítřek, takže konečně po pár týdnech zasloužilý zewling! Je to paráda.

No, vypada to, že už se tu nic moc extra zajímavýho dít nebude, takže se asi loučím a uvidíme se za chvílu doma.

Pa *M*

Zdravim,

tak sedím právě na konferenci a rychle tu doklapu pár řádek, než se začne, už mají 15 minut zpoždění...omlouvá je, že nám nachystali i snídani a vše je bez konferenčního poplatku (Kanadě třikrát hurá)!!! Včera jsem se byla podívat na jednom programu týkajícího se praktických opatření pro žáky cizince před vstupem do školy, mají to tu hezky promakané a dalo by se to v klidu udělat i u nás. Prostě mám trochu dojem, že to ty naše papaláše ještě nenapadlo, využívat různých zdrojů, které jsou v podstatě zadara - pro znalé věci - mám na mysli peer programy v tomto ohledu. Nebudu vám mást hlavy prací...kecám o ní už tak dost :-).

Víkend proběhl poklidně. V sobotu jsem vyrazila opet se skupinou COW´s na výlet. tentokrát do scénických jeskyní. No takovou parodii na jeskyně jsem neviděla snad v životě. Kdyby mi to nebylo trapný, tak snad žádám o vrácení vstupného. Chtěli za vstup do "areálu" něco přes 20 CAD (což jsou min. 400 Kč) a jeskyni jsem neviděla ani jednu... Za pěkného počasí snad mohl být výhled na Georgian bay Huronského jezera, ale byla jakási mlha a vidět naprosto prd, typuju to na inverzi. V areálu jeskyní měli jakousi lanovku (jak bývá u nás v lanových centrech), tak za svezení touto lanovkou (50m dlouhou) si účtovali asi 1800 Kč. No velké zklamání. Každopádně fotky zas budou v galerii a možná se vám budou i líbit, mám prostě dobrej foťák, to je vše ;-).

Tak dneska už je po konferenci, nějak to uteklo, ani jsem si nevšimla a nestihla dopsat. Nevadí. Tu jinak nic extra nového kromě práce stejně není, takže snad v sobotu se něco naskytne. Mám sraz s klubem českých emigrantů a jejich děcek v Masaryktown (taková torontská masaryčka, supr).

Tož to je vše, pa a už se to krááátííí ;-).

*M*

Zdarec!

Tak mě medvěd nesežral, třikrát hurá. O víkendu jsem se skupinou, která je organizovaná přes internet (www.meetup.com - různé akce po celém světě, kdo by se z vás náhodou někam dostal a byl tam sám a chtěl cokoli podniknout, stačí se zaregistrovat) vydala do největšího přírodního parku v Ontariu plného jezer a krásných scenérií  - Algonquin. V pátek odpoledne jsme se sešli a vyrazili. Moje řidička byla Olga, Ruska z Litvy, celkem v pohodě paní. Když jsem ale uviděla, co všechno má v autě, tak jsem neodolala a musela si to i vyfotit. Že budou Amíci magoři v kempování (mám vůči nim trochu předsudky), to jsem předpokládala, že ale stejní blázni budou i Kanaďani, to mě překvapilo. Ženská měla jen pro sebe a dalšího pasažéra nabalený celý kufr auta plus obě zadní sedačky (ten další pasažér se jí tam už nevlezl). No magor. Navíc ani nevěděla, co v kterých krabicích má, prý se to může hodit, až odhalí jejich obsah. Tak se stalo, že vodárna sbalená do malého batůžku, měla pro celou výpravu nejdůležitější nutné drobnosti pro kempování. Olga s sebou měla sice 5 spacáků, 100 plastových talířů, 4 karimatky, stan pro 5 osob a sadu plastových příborů neznáměho počtu. No, hned po výjezdu z Toronta mi bylo jasný, že tato skupina kempařů budou trochu tragédi, ale co už. Auto nemám, tak jinak se to zařídit nedá. Vedoucí skupiny Chadash byl brouk Pytlík hadra, všude byl, všechno znal, ale mně se zdálo, že spíš chtěl ohromovat ženskou část výpravy, což obsahovalo asi tak 90% účastníků výletu. Jo a nejvtipnější byl mejl, který nám poslal se seznamem nutných věcí k táboření. Nehledě na to, že kdo sledoval příkazy v tomto seznamu opravdu naplnil auto až po střechu, tak seznam nutných potřebností obsahoval třeba i flip-flop pantoflíčky do soprchy! Skupinka kemperů byla typicky kanadaská. Z 11 členů jich mělo 10 občanství (tedy všichni kromě mě) a narození byli kromě čtyř lidí všichni mimo Kanadu. Ti, kteří byli narození v Kanadě, ale stějně měli cizí národnost, neboť jejich rodiče byli imigranti :-).

V sobotu jsme se vydali na kanoe na jezero Opeongo. Výlet se obešel bez větších komplikací, jen jedna posádka při závěřečném výstupu z kanoe převrátila svého posledního, ještě sedivšího člena do vody. A Rumunka Laura plakala po cestě zpět do kempu, že ji bolí ručičky... Každej z těch lidí měl s sebou plno krámů, ale gel od bllesti na klouby a svaly měla zas jen Vodičková, no kempaři hadra. Po ceste z jezera jsme potkali párek losů, maminku s mládětem. Večer jsme si v kempu udělali společnou večeři. Spoluvýletníci mě naučili typickou BBQ kanadskou dobrotu - a to opékané marshmelow :-). Dalo by se konstatovat, že celá ta naše skupinka byli fajn lidi, mimo to, že teda tábořit s nimi je trochu komedie, tak byli všichni hafo fajn. Určitě by se hodili na nějakou dobrou kvalitativní studii trávení volného času. Všichni byli tak kolem  35 let a výš, všichni byli single a všichni vzdělaní a se zaměstnáním v kanceláři. No, každý sociolog by zajásal!

V neděli jsme se vypravili na track k Mizzy lake. Jako již klasicky i tentokrát jsme nevyrazili včas. Na mě a na Olgu se samozřejmě nečekalo... Ale brouk Pytlík se asi nevzpamatoval ze svého nočního setkání s medvědem, který brousil kolem tábořiště nebo co a strašně mu všechno trvalo. Pomohla jsem svým drahým spoluvýletníkům naskládat věci do auta, takže se nás pak do každého auta vlezlo o další tři lidi víc než v pátek při cestě tam.

Track kolem Mizzy lake byl zhodnocen jako středně těžký, Čech-táborník by to nazval jako procházku se psem, ale tady to prostě všechno moc dramatizujou. Tak teda prochajda byla úžasná do chvíle, než začlo lít jak z konve a naše tůra se proměnila ve sprint k autům. Naštěstí všichni brali promočené spodní prádlo sportovně a hike se nám líbil. Výlet zakončila několikahodinová kolona na cestě z parku Algonquin do Toronta. Vzhledem k tomu, že jsem jela opět s Olgou a ještě si k nám přisedla ukecaná Rumunka Laura, tak jsme se těch 5,5 hodin vůbec nenudily. Bylo zajímavý slyšet jejich názory na integraci a vůbec na to, jak se jim tu žije a proč se tak rozhodly. I když byli všichni výletníci co se dobrodružství a kempování týče hodně marní (ale konečně jsem si uvědomila, že mám asi přehnané nároky), tak se sešla skupinka moc zajímavých lidí, kteří měli tu kuráž začít na cizím kontinentu nový život. V tomhle je obdivuju, protože takovej dobrodruh já osobně teda určitě nejsem.